Chráněný přírodní útvar vzniklý působením řeky Ohře s množstvím skalních pilířů, hranolů a jehlanů. Pozoruhodné skalní útvary byly vytvořeny postupným zvětráváním a odnosem granitových bloků, činností řeky i erozivním působením mrazu.
Svými tvary připomínají svatební procesí a podle toho jsou i pojmenovány - například Ženich, Nevěsta, Muzikanti, Svědci. Bizarní tvary žuly byly roku 1933 vyhlášeny chráněným přírodním výtvorem, nyní národní přírodní památka. Zaujímají rozlohou 2 ha a jsou v nadmořské výšce 380 – 440m.
Toto místo také inspirovalo řadu umělců (J. W. Goethe, V. Mrštík, H.Marschner, aj.)
V širokém okolí je krásná kopcovitá krajina, která se stává cílem turistů, cyklistů, vodáků a samozřejmě lezců.
Pověst:
Za časů vlády Vohburgů našel chudý sedlák při cestě za robotou na loketský hrad, v místech dnešního Horního Slavkova, novorozeného chlapce. Vzal jej s sebou a předal miminko markraběnce Janě. Ta se hošíka ujala a pokřtila ho jménem Jan. Po svém nálezci nosil příjmení Svatoš. Dospěl ve statného jinocha, který nalezl své zaslíbení ve vědách. Jednou zadumaně seděl u břehu Ohře a hleděl do jejích vln. Najednou se z nich vynořila krásná víla a pravila: „Znám tvé tužby a naučím tě všemu, po čem prahneš. Ale musíš mi slíbit, že se nikdy nezaslíbíš jiné ženě.“
Svatoš byl její krásou i slibem očarovaný a tak nabídku přijal. Po čase jej však slib začal mrzet. Potkal dívku, do níž se zamiloval, a toužil si ji vzít za ženu. Spoléhal na to, že pomocí kouzel zlomí předchozí slib. Počala se chystat svatba. Svatební průvod stál před oltářem a zbývalo jen říci svá „ano“. Náhle se však zjevila ona víla a pomocí kletby proměnila celý svatební průvod ve skály. Uvidíme tu nejen oba milence, ale i kněze, svatební hosty, hudebníky i svatební povoz.
Z historie pověsti o Hans Heilingovi
Pověst o Hansi Heilingovi je prastará. Zachytil ji THEODOR von KÖRNER za svých pobytů v Karlových Varech v letech 1810,1811 a 1813, kdy již byly Svatošské skály oblíbeným cílem karlovarských lázeňských hostů.
Starší než Körnerova verze je zapsání pověsti, třebaže značně zkomolené, z pera Christopha Heinricha SPIESSE (1755-1799), který ji vydal těsně před smrtí (1798), avšak pověst měl už dlouho volně zpracovánu jako látku k dobovému románu. Přesný název spisku zněl: "Hans Heiling, čtvrtý a poslední regent duchů pozemských a vzdušných, ohnivých a vodních. Lidová pohádka z 10.století." Děj byl veden v duchu tehdejších banálních románů o rytířích, strašidlech a jádro pověsti bylo k nepoznání přetvořeno a znetvořeno.
Snad by byla původní pověst pro budoucí pokolení ztracena, kdyby se jí neujal Theodor KÖRNER. Körner byl synem Schillerova přítele a drážďanského soudce Christiana Körnera; narodil se 1791 (Drážďany), od 1811 básníkem a divadelním autorem veseloher i tragédií ve Vídni, vstoupil do válečnického tělesa Adolfa von Lützowa (tzv. Schwarze Schar), které však bylo téměř zcela zničeno 17.6.1813 u Lipska, a také 22-letý Körner padl (u Gadebusch).
Theodor Körner dal pověsti o Heilingovi novou a trvalejší literární hodnotu. Ačkoliv jistě slyšel pověst vyprávět od místních lidí, znal asi také Spiessovu verzi. Pověst o Heilingovi, vycházející z prastarého jádra, byla tehdy v lidu ještě živá, neovlivněná vyumělkovanými odbočkami děje. Ing Miroslav CHYTIL z Výzkumného ústavu balneologického Körnerovu pověst přeložil také proto, že Svatošské skály byly jeho oblíbeným místem a zde na skalách prováděl první horolezecké výstupy a sám připravil řadu výstupových cest.
Z Körnerova podání vycházeli i bratří GRIMMOVÉ, když tuto pověst zařadili do své sbírky pověstí.
Zcela odlišný přístup k lidové pověsti o Hans Heilingovi zvolil a převyprávěl učitel Anton Prokop SCHMITT ve své knize pověstí z roku 1864.
Vypráví, že jeden chudý rolník nalezl právě narozené dítě kdesi v místech dnešního slavkovského kostela či na vrchu Krudum. Odevzdal je jako dar vévodkyni na starém hradě v Lokti. Dítě dostalo jméno Hans a přídomek Heiling, vyrostlo v pohledného jinocha, kterého více než rytířské hry lákaly vědy, samota a lesy. Na svých toulkách v okolí spatřil jednou na břehu Ohře překrásnou díku. Byla to vodní víla, která mu slíbila, že splní jeho přání - poznat "černé umění" (čarodějnictví) za podmínky, že se nikdy neožení. Hans Heiling jí to slíbil, ale po letech poznal dívku, do které se zamiloval, a protože věřil, že svými čarami překoná i kouzelnou moc vodní víly, uspořádal svatbu. Když měl před oltářem vyslovil své "Ano", vyšla vodní víla z Ohře a všechny svatebčany proměnila v kámen. Tuto verzi pověsti získal zdejší učitel SCHMITT v poslední chvíli, v době, kdy bylo možno ještě vycházet z nezamlžených pramenů lidové tradice pověsti, která se vázala k tomuto místu.
Zajímavé je, že podobně zní balada o Hansi Heilingovi, kterou sepsal Hermann von FRIESEN roku 1840! Odkud mohl znát toto podání autor balady?
Přitažlivá látka pověsti se vyvinula až k textu k opeře. Dramaturg Filipp Eduard DEVRIENT připravil text k opeře "Hans Heiling" pro hudebního skladatele Felixe MENDELSOHNA-BARTHOLDYHO. Ale byl to nakonec jiný skladatel - Heinrich MARSCHNER, který roku 1831 složil operu o Hansi Heilingovi. Opera měla premiéru 24. května 1833 v Berlíně. Tato opera je vlastně třetím zpracováním pověsti v řadě, značně pozměněným od předchozích.
Nadpřirozená postava, syn královny duchů, Hans Heiling, vzplane láskou k pozemskému děvčeti. 
V prvním dějství ničí knihu kouzel a obětuje svou nadpřirozenou moc nad říší duchů za to, aby si zajistil lásku dívky Anny. Ve druhém dějství zabloudí Anna v lese a dovídá se tu od Královny duchů, kdo je to vlastně Hans Heiling. Hrůzou padá do mdlob a je tu nalezena panošem Konrádem, do něhož se zamiluje a u kterého hledá ochranu před Heilingem. Ve třetím dějství se vrací Heiling do podsvětí, ale přísahá pomstu Anně i Konrádovi. Také v závěru opery se tato dějem odvrací od pověsti. Místo zničujícího aktu se s pomocí Královny duchů změní nikoliv svatebčané, ale sám Hans Heiling a jeho duchové ve skály. Svatebčané zůstávají bez pohromy.
Kdy vznikla pověst? Má nějaké pravdivé jádro? Původ pověsti se odvíjí od jména Hans, kdežto příjmení "Heiling" vzniklo později. Mládenec dostal jméno podle známého křtu vodou - Jan Křtitel (Johann) čili Hans(Honza). Získal lásku a pomoc vodní víly; když se od ní odvrátil k věcem pozemským, byl zničen a zaklet v kámen. V motivu spatřuje GNIRS (1930) antický prapůvod pověsti.
A jak je to s druhým jménem? Už ve starých listinách Lokte kolem roku 1530 - není sice řeč o Heilingovi - ale uvádí se pomístní název "Heiligstein" i "Heilige Wiese". Už kol roku 1650 v jiné listině se uvádí název údolí "bey Hans Heiling". Místo se pak stává pro zajímavé skalní útvary cílem výletů karlovarských hostí. 6.července 1808 sem zavítal také výmarský básník GOETHE ve společnosti pana RIEMERA, paní von SECKENDORFF a Pauliny GOTTEROVÉ.
Původně to byl "Hans beim Heiligen Stein" (Hans u Posvátného kamene) a původ pověsti je kladen do středověku do časů zavádění příjmení. Z té doby je možno slyšet jinou pověst, mladšího původu, s faustovským motivem upsání se ďáblu s křesťansko-mýtickým dějem. Je to však verze v protikladu k prastaré antické loketské pověsti o vodní víle. Snad opravdu přišla z daleké antiky, ale zde má svůj domov. Nejpropracovaněji ji uvedl Theodor KÖRNER , tedy s faustovskou postavou Heilinga. Z pralátky původní pověsti zbyl však u něho jen zlomek -vztah k vodě.Heiling mizí ve vodách Ohře.
Tento zlomek je na celé pověsti nejcennější. Je zbytkem poselství zašlých časů, které až k nám přenesly generace lidových vypravěčů a lidská řeč od okamžiku prvního osídlení těchto míst kolem Ohře. Jak psal GNIRS, v celém okolí proskakují podivná pomístní jména. Po jejich výkladu mezi lidem marně pátral. Snad pochází pověst z hradištního vrchu na jedné skále nad Ohří. Na mapě z roku 1799 se nazývá jedno skalisko, ležící proti proudu na poloviční cestě k Hans Heilingovi, na levém břehu "Wagenhals". Nad Heilingem, na pravém břehu Ohře, je mohutný granitový útvar, jakýsi pilíř, nazývaný "Muzikant". Ale další názvy jako "Koglasberg, Riner, Multchen, Trischaufelnstein, Schnappenstein, Siesbub u Krudumu, bohužel už ztratily niť vysvětlení - výkladu, který ještě znaly dávné generace v těchto místech.
Literatura:
GNIRS Anton: "Sagen und Geschichte der Felsen im Elbogener Egerthale bei Karlsbad" Brünn 1930 (Vlastní pověst přeložil Ing. Miroslav Chytil 1974)
